ZAVAŘÍME PRÁZDNINY - Léto, které se dá zavařit do vzpomínek

Zavaříme prázdniny je program letních příměstských táborů, který Petra organizuje už tři roky, vždy pro skupinku 8 – 10 různě starých dětí a teenagerů. Loni se ho poprvé zúčastnila i moje sedmiletá Agátka.

Petru znám už dlouho, pomalu to bude 15 let. Vím, jak to umí s dětmi. Vím jakou má energii (neskutečnou), a taky, že umí skvěle vařit.

V programu našich prázdnin to byl poslední ze šňúry Agátčiných příměšťáků. Ty ostatní, organizované Domem dětí a mládeže, byly moc fajn, Agátka si je pochvalovala. Tančila, vyrobila si spoustu hezkých věciček, absolvovala kopu výletů… byla víc než spokojená. 

Jenže Petřina “zavařovačka” tomu všemu nasadila korunu. Agátka chodila domů každý den víc a víc nadšená a vyprávěla, co všechno se naučila, co už umí a co všechno zažila. Na kempu se seznámila s jedním světovým šéfkuchařem, porotcem z jejího oblíbeného Masterchefa – tak dobře, prozradím jeho jméno – s Radkem Kašpárkem :), a setkání s ním ji tak vykolejilo, že se rozplakala štěstím. Dodnes se mě ptá, kdy k němu půjdeme do té jeho super restaurace na Staromáku na domácí šunku a křupavé rohlíky. Agátka najednou začala pomáhat v kuchyni – oloupat brambory, nakrájet je, odvážit mouku, rozbít vajíčko, zamíchat těsto, nazdobit Pavlovky, přistoupit bezpečně k vařící vodě a uvařit těstoviny… nic pro ni není problém. Agátka se nebojí ochutnat jídlo, které nezná, zajímá se, co je to zač, odkud surovina pochází, jak se připravuje… A stala se z ní obrovská fanynka všech kulinářských pořadů a soutěží, dokonce i když jsou v cizím jazyku s titulky, které nestíhá číst.

Já jako máma jsem ocenila, že i když moje dcera denně někde pracuje s ostrým nožem, tak je v bezpečí a přichází pyšná na to, že to sama bezpečně zvládla. Že kromě zábavy se i něco praktického naučila. Že rajčata a jahody nejsou jen potraviny, které vložíme do košíku v samoobsluze, ale ví, kde a jak rostou, a že je potřeba je posbírat vlastníma rukama. Že jídlo se nevyhazuje, ale zpracovává se tehdy, když je v sezóne, a způsobem, aby se z něj co nejvíc zpracovalo a zůstalo co nejmíň zbytků… 

Tato zkušenost byla pro mně zásadní a byla bych ráda, aby ji mohlo zažít co nejvíc dětí. Chci, aby děti získali tu sebejistotu při práci s nožem, co Agátka, aby jídlo začali skutečně milovat a objevovat nové, pro ně často “podezřelé” suroviny a chutě, aby přípravu jídla vnímali jako tvořivý a zábavný proces. Zároveň chci, aby si děti uvědomili, kolik práce je za dobrým talířem kvalitního výživného jídla, které před nimi přistane na stole… 

Když projíždím reakce dalších rodičů a dětí, které “zavařovačku” absolvovali, vidím, že já ani Agátka v tom nejsme samy 🙂